Rozhovor – Ostravan.cz
Famózní Jitka Čechová a Kristina Fialová zvou na zahajovací koncert Beethovenova Hradce
Hradec nad Moravicí se už brzy rozezní hudbou v podání interpretů z celého světa. Malebné městečko je díky proslulé mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec známé i za hranicemi České republiky. Zahajovací koncert festivalu a soutěže, jejíž hudební klání letos proběhne ve hře na violu, letos poctí návštěvou dvě špičkové umělecké osobnosti. Klavíristka Jitka Čechová a violistka Kristina Fialová Nouzovská patří v hudebním světě k nejuznávanějším interpretkám a hudba v jejich podání bude jistě skvělým a energickým zahájením letošního 57. ročníku. Sympatickým dárkem pořadatelů je, že zahajovací koncert, který proběhne ve středu 12. června v 18:30 ve Velké dvoraně Červeného zámku, je široké veřejnosti připraven bez nároku na vstupné a je zdarma.
Co se vám vybaví, když se řekne Hradec nad Moravicí? Máte tohle malebné městečko spojeno s nějakým zážitkem?
Kristina: Pro mě je toto místo propojené se soutěží Beethovenův Hradec, které jsem se zúčastnila asi před 10 lety.
Jitka: Pro mě také, i když ne jako soutěžící, ale jako předvoj soutěže. Několikrát jsem vystoupila na zahajovacím koncertě, v duu s houslistkou Hanou Kotkovou nebo v triu a v triovém sólu ve Voříškově trojkoncertu. Krásné prostředí zámku s bohatou historií v propojení s osobností Beethovena a jeho hudbou je velmi inspirativní.
Mezinárodní interpretační soutěž Beethovenův Hradec letos slaví 57 let, dostává se tedy do věku svého jmenovce Ludwiga van Beethovena. Jak důležitá je taková soutěž v širším kontextu? Ví se o ní kupříkladu v Praze a v zahraničí?
Kristina: Pokud to beru z pohledu violových soutěží, určitě se o Beethovenově Hradci ví, a to nejen u nás. Soutěží pro violisty není mnoho, a proto jsem ráda, že u nás existuje takováto platforma s mnohaletou tradicí.
Jitka: Určitě ano, patří k významným a tradičním soutěžím, které formují mnoho budoucích profesionálních hudebníků. O soutěži se díky bezmála šedesátileté historii ví nejen v Čechách, ale určitě i v zahraničí. Soutěž přitahuje mnoho zahraničních účastníků a když se podíváme na výsledky, tak zahraniční participanti posbírali v historii soutěže nejedno nejvyšší ocenění.
Je dílo německého skladatele Ludwiga van Beethovena živé a má potenciál oslovit mladé generace?
Kristina: Beethoven je neuvěřitelně nadčasový autor, a proto je stále jedním z nejhranějších skladatelů klasicismu. Bohužel v jeho dílech sólová viola nefiguruje, proto jsem ráda, že vytvořil alespoň malé dílo, a to Duo pro violu a violoncello „S obligátními brýlemi“.
Jitka: Beethoven patří k největším osobnostem hudby v celosvětovém kontextu, ovlivnil celé generace autorů a interpretů, jeho dílo fascinuje, nabíjí a emocionálně oslovuje již více než 200 let. Hymna EU to jen dokazuje. Nevím, co by se muselo přihodit, aby se tak nedělo i nadále.
Za svou uměleckou dráhu jste prošly řadou interpretačních soutěží. Co vám osobně přinesly a co si o nich myslíte? Má tento běh za slávou smysl a adekvátní rezonanci v další kariéře?
Kristina: To je samozřejmě otázka na dlouhou úvahu. Myslím si, že soutěže jsou velmi individuální záležitost a někomu vyhovují a někdo tento tlak nemá rád. Pro mě byly soutěže vždy motivací a hnací sílou a zároveň to pro mě byla skvělá zkušenost – slyšet, jak hrají ostatní violisté a mít možnost srovnání. Každá soutěžní zkušenost mě určitě posunula interpretačně dále – ať už jsem tu soutěž vyhrála, nebo vypadla v prvním kole (úsměv).
Jitka: Cítím to podobně. Vždy mě soutěže posouvaly kupředu, nutily rozšiřovat a upevňovat repertoár a pokoušet se předvést na scéně své absolutní maximum. Principiálně soutěže příliš neuznávám, protože hudba a její interpretace je ve své podstatě velmi abstraktní, nezměřitelnou, nesouměřitelnou individuální záležitostí. Soutěže leckdy právě proto produkují „univerzální“ vítěze, uspokojující i velmi rozdílné osobnosti porotců.
Spojení violy s klavírem je méně běžné než v případě houslí. Existuje dostatek zajímavého repertoáru pro takové instrumentální duo?
Kristina: Stěžejních violových sonát je samozřejmě méně než houslových, ale na druhou stranu bych řekla, že většina těchto děl je skvostná, ať už to jsou Sonáty Paula Hindemitha, Rebeccy Clarke či Dmitrije Šostakoviče.
Jitka: A nevynechala bych dílo Brahmsovo, Schumannovo či Martinů. Viola má v sobě úžasnou barvu a emocionální atribut zvláštního smutku rozechvívající strunu duše skladatelů i posluchačů. Autoři se mnohokrát zpovídají tomuto nástroji právě v momentech hluboké vnitřního emocionálního rozpoložení a dávají tak tomuto temnému nástroji fantastické možnosti interpretační šíře pojetí.
Hrajete rády komorní hudbu? V čem vidíte její specifika?
Kristina: Komorní hudba je nedílnou součástí mých koncertů a je vždy velmi obohacující spolupracovat se skvělými muzikanty, jako je například Jitka Čechová.
Jitka: „Komořina“ je od dětství mou srdeční záležitostí, mám velmi ráda propojení nejrůznějších nástrojových kombinací či hlasu s klavírem. Díky tomu jsem měla možnost obrovsky rozšiřovat svůj repertoár, ale také paletu barev a interpretačního spektra, vždy jsem se nechávala ráda inspirovat spoluprací se svými báječnými kolegy, ať už v duchu více než dvacetiletého společenství ve Smetanově triu, nebo v komorním duu s violoncellistou Janem Páleníčkem, klarinetistou Wenzelem Grundem či novodobě s violistkou Kristinou Fialovou.
Na koncertě zazní skladba Paula Hindemitha. Pro většinovou veřejnost docela neznámé jméno. Proč se vlastně víc nehraje? Čím je zajímavý a jakou skladbu od něj přednesete?
Kristina: Paul Hindemith je pro violisty stěžejním autorem 20. století, máme od něj 7 sonát, Koncert pro violu a orchestr, slavnou Smuteční hudbu… Má specifický hudební jazyk a záleží, z jakého jeho období daná skladba je. Sonáta op.11/4 pro violu a klavír, kterou budeme s Jitkou hrát, patří dle mého názoru mezi nejkrásnější sonáty, které byly kdy napsané pro klavír a smyčcový nástroj. Hudební styl se ještě trochu podobá místy neoklasicismu či impresionismu, ale i přesto je zde čitelný Hindemithův rukopis.
Hindemith byl výborný violista a Rachmaninov zase jeden z nejlepších pianistů světa. Projevuje se jejich technické mistrovství na obtížnosti skladeb?
Kristina: Hindemith využíval nejlepší vlastnosti violy jako sólového nástroje a přesně věděl, ve které poloze zní viola nejlépe a kde si mohl dovolit napsat hustý klavírní part. Proto jsou jeho skladby psané violistům takzvaně „na míru“.
Jitka: Rachmaninov díky svým neuvěřitelným pianistickým schopnostem ani neuměl napsat neobtížnou skladbu, i jeho komorní dílo je toho důkazem. Pianisty rozhodně nešetří (úsměv). Ale dává ohromné možnosti sólovému nástroji za doprovodu klavíru, protože většinou je tento part plný krásně expresívních nostalgických témat, pod kterými „řádí“ klavír leckdy až v orchestrálně rozevlátém duchu.
S hudbou českého skladatele Bohuslava Martinů je to u nás poněkud lepší. Jak byste přiblížily tohoto skladatele čtenářům?
Kristina: Bohuslav Martinů má velmi typický způsob komponování a lze jej bezpečně poznat již po pár taktech. Jeho synkopy jsou dobře známé všem hudebníkům. Ovšem ačkoliv se může jeho hudba zdát jako rytmický rébus, je především nádherně melodická.
Jitka: Ano, Martinů rukopis je nezaměnitelný. Úžasné propojení českého, moravského a slovenského folklóru s jazzově laděnými momenty komplikovaných rytmů a polyfonních vrstev. Martinů občas velmi moderně v duchu své doby experimentoval, ale daleko častěji se vracel ke své hudební řeči, naplněné steskem po domově, českými lidovými motivy a libozvučně podbarvenými harmoniemi.
Hudební menu zahajovacího koncertu Beethovenova Hradce uzavře Sergej Rachmaninov. Jméno tohoto ruského skladatele se objevuje na programech poslední dobou častěji. Např. v Opavě nedávno byla nastudována jeho opera Aleko. Na jakou kompozici se ve vašem podání můžeme těšit?
Kristina: Snad se na nás nebudou violoncellisté zlobit, ale ve 2. polovině koncertu zazní Rachmaninova Sonáta g moll, která je původně pro violoncello a klavír, ale ruský violista Vadim Borisovsky ji upravil pro violu. Dle mého názoru je tato úprava velmi zdařilá a viola se v některých místech díky své poloze lépe prosadí, než hlubší violoncello. A hrát tuto sonátu právě s Jitkou je velký zážitek!
Jitka: Souhlasím, přestože jsem si donedávna nedovedla představit tuto sonátu jinak, než ve violoncellové interpretaci, violová verze se mi opravdu moc líbí a posluchači se mají v podání Kristiny opravdu na co těšit.
